Lidé z civilizovaných zemí, k nimž lze (byť občas s jistými výhradami) přiřadit i našince, by měli mít svou střechu nad hlavou. Měli by mít to, čemu se říká domov, ať už je tento lepším nebo horším. Protože tak to zkrátka ve vyspělých zemích chodí, že se sice nejednou žije někde venku, ale nakonec se jeden (míněno každý) stejně vrací na adresu, kde bydlí a kde je tudíž doma.

Domov potřebují mladí stejně jako staří. A pokud je to možné, měl by být domov každému šitý na míru, měl by být přesně takový, jaký ho dotyčný chce a potřebuje mít.

Je ovšem smutnou pravdou, že tomu tak nejednou není. Že v některých případech žijeme namačkáni v malém bytečku jako sardinky, protože si jednoduše nemůžeme větší dovolit, a jiní jsou třeba doslova ztraceni pro změnu v bytě přehnaně velkém, a to občas jenom a pouze proto, že se jim ho ne a nedaří směnit za nějaký přijatelnější menší.

Každý člověk by měl v dospělém věku svůj domov získat. Protože je zákonité, že domov našich rodičů, ve kterém jsme vyrostli, sice měl své nesporné přednosti, ale přece jenom to není řešení na celý život. Jednoho dne je zkrátka záhodno takový rodný dům opustit, aby se nezměnil v mama hotel, jehož už přece jenom přestárlý obyvatel bývá k smíchu anebo k pláči.

Bylo by skvělé, kdyby se mladý člověk po dosažení plnoletosti rozhlédl kolem sebe nebo třeba i na mapě, prohlédl si zajímavé nabídky a z nich si nakonec vybral tu nejlepší, již by si koupil a postupem času dotvořil k obrazu svému.

Ovšem tak to bohužel až příliš často nechodí. Jsou to třeba právě mladí lidé, kdo vesměs nemívají peněz nazbyt, a jestli na něco nemají, pak je to právě vlastní střecha nad hlavou. A pak jim nezbývá, než se buď smířit s mnohaletým životem u rodičů, kde to logicky až příliš často zaskřípe, nebo po podnájmech, kde jeden vlastně kolikrát neví dne ani hodiny a tudíž se tam ani moc nezabydluje, dobře věda, že dříve či později bude muset jít zase o dům dál.

Nevalně jsou na tom ale i mnozí osamělí penzisté, nemající už prostředky a síly na to, aby obývali až příliš velký byt či dům, jenž si kdysi k obrazu svému přetvořili a nyní jen těžko nesou představu, že by to tu měli opustit a začínat někdo ve svém pokročilém věku znovu. Ani těm není co závidět.

A kolikrát mívají problémy se sháněním domova i vydělávající lidé v produktivním věku! Ti, kteří musí bydlení podřídit i zájmům rodiny, i obsahu peněženky, i potřebám souvisejícím se zaměstnáním, i…

Prostě co věková kategorie, to tu menší a tu větší problémy se sháněním a budováním toho, čemu se říká skutečný domov. A co by měl v našich končinách mít každý. Jenže nemá a leckdy ani mít nebude.

Bohužel.